Načítání...

Sraz oddílů 2019: Takešiho hrad

Sraz byl poměrně brzy, ale vše mělo své opodstatnění – do přestupního Tábora jsme se sice dovezli v kupéčkách s místenkami, ale to se již smrákalo. V Táboře nás čekalo nemilé překvapení – do naší cílové destinace v Bechyni jsme měli jet jakousi místní lokálkou, která ze všeho nejvíc připominala vyřazenou tramvaj. Mašina si to štrádovala mezi Táborskými domy a vedle na hřišti si hrajících dětí. Ač se to zprvu zdálo nemožné, cca 120 účastníků Srazu oddílů a tři místní důchodci se skutečně vlezli do dvou vagónků, z čehož ovšem pan výpravčí neměl příliš radost. V lokálce jsme byli nabouchaní na sebe a nevěda co s časem, jsme začali zdravit ostatní oddíly. Nejdříve v našem vagonku, pak jsme přes sklo mávali do vagonku druhého. Jediní, co nám pozdrav oplatili, byli Sportíci. Později jsme zjistili, že se jedná o lidi nastavené na podobné mentální vlně, ale v tu chvíli nás neznali, a prostě mávali nazpět bláznům z druhého vagonu 🙂

Do Bechyně jsme dorazili až za tmy. Suverénně jsme vyrazili správným směrem k tábořišti, ale když jsme si všimli, že většina oddílů jde za námi, mírně jsme zahli, a udělali jim procházku po Bechyni. Sportíci nám to o chvíli později oplatili a zavedli nás na oplátku k zamčeným plotům zahrádkářské kolonie.

Po pár minutách jsme úspěšně dorazili na tábořiště Lišky. Jednalo se o obrovský areál, v jehož zadnější části jsme si rozložili naše bydlení. Po zkušenosti z této výpravy musíme poznamenat, že hamaky jsou skvělá věc, dokud je teplo. Ale když se teploty blíží nule, přestává být spaní v hamakách příjemné a je lépe zalézt do tarpu; hamaky totiž nepříjemně profukují…

Po chladné noci ale přišlo slunečné jitro a brzy jsme opět rozmrzli. V půl deváté nás čekal velký nástup a rozdělení do soutěžních skupin. Tématem letošního Srazu byl Takešiho Hrad a úkolem účastníků bylo pomoci vládci Takešimu proti zlým duchům. Na začátku tak skupinky namixované z různých oddílů postupovali po stanovištích a plnili jednotlivé pohybové úkoly jako otočit se v mlýnku o 180 °, nebo otočit plachtu, na které stojí celá skupinka. Někteří vedoucí od nás byli na těchto stanovištích, my ostatní jsme se vydali nejdříve připravovat slavnostní oheň a později vařit oběd. Tradiční gulášek se, myslím, povedl, leč pro nepřítomnost Dezoláta se nedojedl a tak jsme jej šli rozdávat dalším oddílům. Leckde to dopadlo tak, že když si dali oni, tak jsme si museli nabídnout i my z jejich přebytků. Naštěstí byl polední klid dlouhý a nám tak stačilo vytrávit.

Odpolední hra probíhala mimo tábořiště. Po dokončení příprav ohně se sešli vedoucí a proběhly některé seznamovací aktivity a později i aktivity pohybové, během kterých se začaly vracet jednotlivé skupinky z odpolední hry. Netrvalo dlouho a byl čas večeře. Buřtíky nás příliš nezasytili, ale z přebytků jiných oddílů jsme se opět naprali. Večer nás již čekal závěrečný oheň. Každý oddíl si připravil jednu scénku, která měla nějakým způsobem připomínat kulturu nebo mytologii Japonska. Ze scének jsme se tak dozvěděli například o vzniku boha deště, o bohu latrín, o tom, jak se šijí oblečky pro Japonský pantheon, nebo že ani po spoustě let se policisté nenaučili udělat kozu (což v případě tradiční scénky ovšem není na škodu). Naše scénka se zabývala putováním Johna Blackthorna po Japonsku, protože jsme jeho kroky následovali na loňském táboře, leč málokdo asi ze scénky pochopil, proč se snaží gejši smrdutého Blackthorna umýt (v Japonsku bylo běžné se mýt, zatímco v Evropě ne; šlo tedy o křížení kultur).

Oficiální část ohně jsme zakončili Gilwellským kruhem, značícím přátelství a pospolitost a poté, kdo chtěl, mohl zůstat u ohně a zpívat dle libosti. Jak se společnost zužovala, přibývaly písničky „srdcovější“ a radostnější, a večer i noc příjemně utíkaly.

I spánek se dostavil příjemnější. Možná to bylo celodenní námahou, možná pohybem na čerstvém vzduchu, nebo možná i tím, že bylo o pár stupňů tepleji.

Po chladné noci se opět dostavil krásný slunečný den. S radostí a chutí jsme se pustili do teplého poridge, netradičně medem slazeného. Na ranním nástupu proběhlo vyhodnocení sobotního programu a zakončení letošního Srazu oddílů společnou fotkou. Po rychlém balení jsem se sešli před velkou budovou a zahráli si bezpočet tradičních i netradičních masoher (tzn her masového měřítka, při některých se i účastníci značně zmasí). Dopoledne nám příjemně uteklo a my se lehce po dvanácté vydali směr Bechyně. Samozřejmě jsme nezapomněli všechny pěkně srdečně a s úsměvem zdravit.

Na nádraží jsme dorazili mezi prvními a s každým dalším oddílem přibývalo radosti a zdravení. Docela jsme se na další cestu přeplněnou lokálkou i těšili. Vybrali jsme si opět druhý vagónek a skoro celou, téměř hodinovou cestu, jsme si přes čelní skla mávali se Sportíky. Následovaly nejrůznější tance (od Když jsi kamarád až po CanCan), při kterých, ač jsme se neslyšeli, jsme se většinou shodli na stejném rytmu. Paní průvodčí pro nás měla tentokrát pochopení a smála se zároveň s námi. Cesta zpět z Tábora probíhala o něco spořádaněji. Pouze jsme pozdravili všechny spřátelené oddíly a strávili cestu veselým povídáním.

Těšíme se na další společné akce!

Za celé Ginkgo jsem s pozdravem
Slavík

Napsat komentář